Ochrana přírody - Tereza Faustyna Malanowska

Evropská vodní charta

                Evropská vodní charta byla vyhlášena Evropskou radou dne 6.5.1968 ve Štrasburku. Přihlíží k předcházejícím záměrům Evropské hospodářské komise OSN (ECE UN) a normám pro pitnou vodu Světové zdravotnické organizace (WHO UN). Ve 12-ti bodech definuje význam vody pro člověka a jeho životní prostředí:

1)       Bez vody není života. Je drahocenná a pro člověka ničím nenahraditelná.

2)       Zásoby sladké vody nejsou nevyčerpatelné. Je proto nezbytné tyto udržovat, chránit a podle možnosti rozhojňovat.

3)       Znečišťování vody způsobuje škody člověku a ostatním živým organismům, závislým na vodě.

4)       Jakost vody musí odpovídat požadavkům pro různé způsoby jejího využívání, zejména musí odpovídat normám lidského zdraví.

5)       Po vrácení použité vody do zdroje nesmí tato zabránit dalšímu jeho použití pro veřejné i soukromé účely.

6)       Pro zachování vodních zdrojů má zásadní význam rostlinstvo, především les.

7)       Vodní zdroje musí být zachovány.

8)       Příslušné orgány musí plánovat účelné hospodaření s vodními zdroji.

9)       Ochrana vod vyžaduje zintenzivnění vědeckého výzkumu, výchovu odborníků a informování veřejnosti.

10)    Voda je společným majetkem, jehož hodnota musí být všemi uznávána. Povinností každého je užívat vodu účelně a ekonomicky.

11)    Hospodaření s vodními zdroji by se mělo provádět v rámci přirozeného povodí a nikoliv v rámci politických či správních hranic.

12)    Voda nezná hranic; jako společenský zdroj vyžaduje mezinárodní spolupráci.

1.5  Voda v biosféře

                Zákony plošného a časového výskytu oběhu vody na zemi studuje a poznává hydrogeografie (zeměpis vodstva). Zahrnuje oceánografii (nauku o mořích), limnologii (nauku o jezerech), potamologii (nauku o podzemní vodě, pramenech a řekách) a glaciologii (nauku o ledovcích).

                Pohlcené krátkovlnné sluneční záření na povrchu Země se přeměňuje velkou částí v teplo, které působí jako hybná síla všech meteorologických dějů v atmosféře. Tato energie se však v atmosféře trvale nehromadí, ale opět plynule redukuje, jinak by teplota ovzduší rychle stoupala a existující život by postupně zanikl. Část tepla se spotřebovává jako latentní výparné teplo vody a část odchází jako dlouhovlnné záření do kosmického prostoru. Sluneční energie je nejen primárním zdrojem energie pro veškeré fyzikální, chemické i biologické přírodní procesy, ale ovlivňuje chování celoplanetárního systému, tj. atmosféry, hydrosféry, atmosférického a oceánského proudění a souhrnně celkového oběhu vody na zemi.. Hovoříme o neoddělitelnosti problematiky tepelné bilance Země od problematiky oběhu vody na Zemi.

1.6  Oběh vody v přírodě

                Voda ve skupenství plynném, kapalném a tuhém je na Zemi ve věčném, nepřetržitém, uzavřeném oběhu (koloběhu). Základnu pro globální oběh vody tvoří plocha světových moří a oceánů, jež silně převládá nad plochou pevniny.

Vypařený objem vody z oceánů je přenášen ve formě vodní páry (jako oblaka, mlha) vzdušnými proudy nad kontinenty, kde kondenzuje nebo desublimuje. V podobě srážek (déšť, sníh, kroupy, rosa, jinovatka, námraza) spadne na pevninu. Potom se buď povrchovým odtokem dostává přímo do vodních toků, nebo infiltruje do podpovrchových vod a do vodních toků se dostává výronem. Nakonec se vodními toky vrací zpět do moří. Hovoříme o tzv. velkém koloběhu vody (hydrologickém cyklu v globálním měřítku země).

Existují ještě malé koloběhy vody (hydrologické cykly v lokálním měřítku), při kterých buď voda vypařená ze světového oceánu se v podobě srážek do něj vrací bez povrchového odtoku, nebo voda ze zemského povrchu resp. z povrchu rostlin se vypařuje (výpar z půdy, nádrží, jezer a vodních toků, intercepce, transpirace) a vzdušnými proudy je přenesena na pevninu či nad oceán.

Základní složky oběhu vody v přírodě jsou výpar, srážky, povrchový a podpovrchový odtok a voda zadržená v nádržích povrchové a podpovrchové vody.

Jestliže všechny základní složky oběhu vody budou uvažovány pro stejnou oblast (tj. budou omezeny co do místa) a budou uvažovány za stejnou nebo si odpovídající dobu (tj. budou omezeny co do času), lze z nich sestavit bilanční rovnici koloběhu vody:

H_S  = O_V + O_P + O_Z + O_S + H_E(p) + H_E(r) + H_E(t) + H_E(v) ± W₁ ± W₂± W₃± W₄± W₅

H_S           atmosférické srážky

O_V           soustředěný povrchový odtok ( ve vodních korytech)

O_P           nesoustředěný povrchový odtok (plošný)

O_Z           odtok podzemní vody

O_S           odtok vody do hlubších vrstev (nevyvěrá na povrch v uvažovaném území)

H_E(p)        výpar z půdy

H_E(r)        výpar z povrchu rostlin (intercepce),
                neproduktivní výpar srážek zachycených nadzemními částmi porostů ( 10 až 50 % srážek)

H_E(t)        produktivní výpar z rostlin (transpirace) - dýchání rostlin,
                spotřeba vody rostlinami pro vlastní stavbu buněk (u lesních porostů 150 až 450 mm/rok)

H_E(v)        výpar z vodní hladiny (popř. ze sněhu a ledu)

W₁           přírůstek nebo úbytek vody povrchové a podzemní

W₂           přírůstek nebo úbytek vody v nádržích

W₃           přírůstek nebo úbytek vody v ovzduší

W₄           přírůstek nebo úbytek vody v biomase rostlinstva

W₅           přírůstek nebo úbytek vody v biomase živočišstva

Položky bilanční rovnice se obvykle vyjadřují v jednotkách výšky vodního sloupce za zvolený čas. Pomocí známé plochy povodí lze tyto výšky převést na výšky vodního sloupce. Složky  W₃, W₄, W₅ jsou kvantitativně zanedbatelné a obvykle se s nimi neuvažuje.

Souhrn výparu z půdy resp. z hladiny a transpirace se vyjadřuje jako evapotranspirace (evapotranspirace za zarostlé půdy, ze zarostlé hladiny, z lesa,..).

Nejdůležitější aktivní prvek vodní bilance jsou ovzdušné srážky, bohužel stále ještě těžko kvantifikovatelné. Dělí se na srážky vertikální (déšť, sníh, kroupy) a horizontální (srážky z mlh, jinovatky, ledovky, námrazy).